Seminární práce 

Morální postuláty a současná společnost

            Morálka současné společnosti je jedním z ožehavých témat této doby. Je to problém, kterým se lidé zabývají mezi sebou v běžné konverzaci nebo o němž se čas od času objeví nějaký článek v novinách, prostě je předmětem zájmu mnohých, ale spíše se jím lidé zabývají na neoficiální půdě. Morálka totiž není přesně definována či nějak vymezena dlouhým seznamem paragrafů, ale je to určité dogma, které se bere jako samozřejmé, je přirozené ho dodržovat, je prostě dané. V tom ovšem spočívá ten hlavní problém. Kdo se v dnešní době ještě při svém jednání zeptá sám sebe: „Je to, co dělám, vůbec morální?“ Moc takových jedinců se dnes (a možná ani v minulosti) nenajde, téměř nikdo se neohlíží na druhé, každý hraje pouze na svém poli.

            Základy morálního chování byly položeny již ve 13. století před naším letopočtem, kdy Mojžíš dle bible dostal na hoře Sinaj od Hospodina Desatero, tedy deset základních přikázání, podle kterých by se měli řídit všichni Židé, později křesťané, ale samozřejmě i nevěřící. Desatero obsahuje totiž i taková obecně platná dogmata jako nezabiješ, nepokradeš apod., podle kterých by se většina lidí měla chovat tak nějak podvědomě. Jsou to pravdy prostě dané, které neplatily až od doby Mojžíšovy, ale i dlouho před ní. Ovšem to, že by se všichni měli chovat alespoň dle základních pravidel morálky pocházejících z Desatera, je spíše utopistická představa.

Otázky morálky řeší věda zvaná etika, kterou se zabývali mnozí filosofové už od dob antiky. A od doby antické až po současnost se zrodilo velké množství názorů na morální chování člověka, hodně z nich byly spíše takové idealistické návody pro lidi, jak by se měli chovat. Některé z těchto návodů byly idealistické více, některé naopak byly poměrně snadno proveditelné a použitelné v běžném životě.

Snad nejnepravděpodobnějším řešením bylo řešení helénistických filosofů, ať už epikurejců či stoiků, kteří se obecně řídili dle hesla: čím méně toho budeme chtít, tím budeme šťastnější. V praxi to například znamenalo to, že čím méně majetku budeme mít, tím se o něj méně budeme strachovat a starat a všichni budou šťastní. Vlastně se úplně vysmívali problémům „normálního“ člověka, který se stará jenom o to, aby co nejvíce rozmnožil svůj majetek. Do úplného extrému toto dovedl Diogenes ze Sinopy, který žil v sudu a vlastnil pouze misku na vodu, a i tu pak dokonce zahodil. Jediné jeho přání adresované Alexandru Makedonskému prý bylo, aby mu nestínil.

Zajímavé názory na uspořádání lidské společnosti, kde je morálka ještě nezkažená a neposkvrněná, přinesla díla renesančních filosofů Thomase Mora či Thomase Campanelly. Jejich díla Utopie respektive Sluneční stát byla založena na stejném principu, kdy se lidé dohodnou a utvoří izolovaný stát, který by byl postavený právě na dobré morálce všech občanů. Ti si pomáhali, jak mohli, vše, co měl jeden, mohl mít druhý. V těchto městech neexistovaly absolutně žádné krádeže, podvody, nevěry ani vraždy, ke starým lidem se všichni chovali uctivě apod. Tato díla byla tedy reakcí na tehdejší společnost, které ani jeden z autorů už nedával moc šancí na zlepšení.

Zcela opačného názoru byl Fridrich Wilhelm Nietzsche. Jeho hlavní myšlenka spočívala v tom, že z člověka se jednou má vyvinout nadčlověk. To bude ovšem možné jenom v případě, když bude zcela potřena morálka, protože ta byla dle Nietzscheho zvrhlá a bránila člověku v tom, aby se ujal moci a šel za tím, co chce,  klidně i přes mrtvoly. Tvrdil, že jestliže budeme egoističtí, tvrdí a nekompromisní, tak se lehce prosadíme. Toto vše ale zakazuje křesťanství, které podle Nietzscheho existenci morálky zavinilo, a tím pádem  křesťanství (nebo také demokracie či intelektuálství) potlačuje i vůli k moci, a je tedy nesmyslné. Takže dle tohoto filosofa jsou základní teze morálního chování člověka úplně scestné a člověk by se jimi neměl vůbec řídit.

Smutné ovšem je, že idey tohoto filosofa se v dnešní společnosti naplňují, i když naštěstí ne tak často a ne úplně v tak drastickém provedení.      

Moderní doba totiž přinesla ve vnímání a uplatňování morálního kodexu změny. Bezvěrectví, dříve řídké a obvykle spíše tajené, se stalo rozšířeným jevem. Někteří světští i náboženští myslitelé varovali před zhroucením mravních hodnot, na jejichž dodržování již nebude dohlížet varování v podobě pekelného ohně. Pro značnou část společnosti se skutečně některé složky desatera staly prázdnými pojmy, nicméně většinu mravních zásad ctí lidé dál a je otázka, zda mravně nezávazné jednání a chování ateisty, nevynucené bázní z odplaty, nemá vyšší lidskou hodnotu.

S ústupem Boha se morálka zrelativizovala. Komu ublíží, vezmu-li jméno boží nadarmo a nebudu-li světit sváteční den a odpočívat budu ve středu? To je jednoduché. Složitěji, ale stejně proměnlivě mohou někteří lidé přistupovat třeba k přikázání číslo pět – nezabiješ. Nemusí jít vždy o extrémní případy, kdy vyznavač islámu zabije mnoho nevinných lidí v přesvědčení, že takový skutek je vysoce mravně hodnocen. Stačí připomenout žhavé téma mnoha zemí – legálnost umělých potratů – a zároveň mravní dilema mnoha žen.

V dnešním světě se stává stále křiklavější skutečnost, že celé obory lidské činnosti jsou založeny na balancování na hraně respektu k morálním zásadám. Lidé si na to zvykli a berou jako fakt například to, že není radno věřit reklamním slibům. Jiné obory jsou ale na důvěře založené. Klient musí důvěřovat advokátovi, pacient zdravotníkovi nebo žák svému učiteli. Proto se kladou zvýšené nároky na profesní mravní úroveň takových pracovníků a její dodržování se různými mechanismy zajišťuje.

Soudí se, že v současnosti probíhá krize morálních autorit. Veřejnost je často konfrontována s nečestným jednání známých osobností. O to více si lidé v národním i globálním měřítku váží osobností, jejichž morální kredit je vysoký: Václava Havla a tibetského dalajlamy, kteří věnovali léta boji za demokracii, matky Terezy, jež pomáhala slabým a nemocným nebo třeba Ala Gorea, který se snaží prosadit kroky k zamezení globálního oteplování.

Jedním z hledisek, s nimiž lze přistupovat k hodnocení morálky člověka, je i míra jeho egoismu. Egoismus je vlastní každému živočišnému druhu. Vlastně i tak typičtí altruističtí živočichové jako včely nebo mravenci zajišťují prostřednictvím práce pro celek sami sebe.

Člověk se rodí jako stoprocentní egoista. Jeho vývoj a výchova je vlastně procesem socializace, to víceméně znamená pohyb od egoismu k altruismu.

Jednou z podmínek zmenšování sobectví a sebestřednosti člověka je získávání schopnosti vcítění se a soucitu. V poslední době se hodně mluví o tom, že nová generace mladých lidí bude mít tuto schopnost vypěstovánu jen v omezené míře vzhledem k tomu, že v jejich výchově absentuje vnímání příběhů ať už při povídání s rodiči nebo prarodiči, nebo ve formě uměleckých děl. Občas můžeme číst o případech šíleného střelce zatím ponejvíce z americké střední školy, který jednoho dne bez zjevné příčiny utne životy řady spolužáků a způsobí tím mnoha lidem neštěstí. V lamentaci, která zpravidla takové případy následuje, často slyšíme o pravděpodobné osamělosti takového člověka, slyšíme o anonymitě a podivné odosobněnosti internetových vztahů a komunit. Čteme i úvahy o nedostatku pozitivních vzorů, o tom, že tzv. celebritou se nyní může místo úžasného vědce stát člověk, který se nejpoklesleji chová v pochybné televizní reality show. Bude zajímavé sledovat, jaký vliv na morální úroveň v budoucnosti tyto faktory budou mít.

Nářky na upadající morálku nejsou novinkou naší doby, byly tu vždy. Přestože se současným stavem asi nemůžeme být spokojeni, je tady přece jen řada povzbuzujících věcí. Je zde třeba nadace Kapka naděje, která získá každý rok od lidí spoustu peněz pro nemocné děti. Jsou tu záchranné stanice pro zraněná divoká zvířata financované ze soukromých darů. Celá řada dobrovolníků chodí se svými psy dělat pravidelně společnost osamělým seniorům do domovů důchodců. Pořád ještě nezanedbatelné procento rodičů řekne svým dětem kromě nenech si ubližovat také neubližuj (nebo dokonce pomáhej).

Souhrn morálních zásad si můžeme představit také jako souhrn dopravních předpisů. Jestliže je několik řidičů nerespektuje, provoz je méně plynulý, místy méně bezpečný. Jestliže by z několika byla většina, provoz by se zastavil. Hromadné pohrdání morálkou by rozložilo lidskou společnost. Proto nezbývá než doufat, že nebude platit Homo homini lupus. Vlastně zbývá – něco pro to dělat, třeba začít u sebe, to je opomíjená, ale osvědčená metoda.