Zápočtová práce
Autorita ve výchově
Anotace: Vybrala jsem si toto téma, protože jsem se o něm často přemýšlela. Svoji úvahu jsem pojala jako fiktivní polemiku s některými nyní častými názory na výchovu, o kterých si myslím, že spíš než moderní jsou módní, a myslím si, že výchova jimi vedená není dítěti prospěšná.
V současné době prochází autorita krizí. Dost často se o tom
mluví a píše, a proto je to tvrzení značně frázovité, ale to neznamená, že je nepravdivé.
Děti jsou dnes vychovávány daleko demokratičtěji než dřív. V rodinách se upouští od povinné úcty k rodičům a děti jsou vedeny k uvědomělé kázni. Bohužel každá rodina tento proces nezvládne. Rodiče v obavě, aby dítě nadmíru neomezovali, nestanoví meze a dítě nemá žádný pevný bod, kolem kterého by svobodně komíhalo. Tvrdě na stav výchovy v rodinách dopadají i rozvody a další rodinné kalamity. To jsou situace, kdy rodič udělá krok stranou ze svých zásad a ze své důslednosti, aby dítě jaksi odškodnil za to, co musí snášet. Nebo ho takto odškodní jen ve svém vědomí a pak se necítí tak špatně.
Stav autority české školy a českých učitelů už zaujal i současného ministra školství, který chce zavést uzavírání smluv mezi rodiči a školou. Smlouva tedy bude, tak jako dnes školní řád, a nebude-li dodržena, co bude následovat? Myslím že totéž, co následuje dnes při porušení školního řádu. Tedy nic, co by mělo efekt.
V minulosti, a to i celkem nedávné, za totality, požívali učitelé autority jaksi automaticky. Rodiče měli děti k tomu, aby učitele respektovaly. Stížnost rodičům měla většinou pro dítě nepříjemné důsledky. Někteří učitelé si k této z vnějšku získané autoritě neopatřili nic dalšího. Jestliže byli zmatení, směšní, bezcharakterní, případně hloupí, opravdovému respektu žactva se příliš netěšili. Ale i tak to většině z nich postačilo k hladkému proplutí profesním životem. Děti většinou nemohly jen tak změnit školu a k postupu do dalšího stupně vzdělávání potřebovaly dobré hodnocení, takže se snažily. Byly vydány
učitelům do jisté míry napospas. Byly v rukou některých učitelů rukojmími. Pronášet nahlas kritiku nemohly, pronášet nahlas vlastní názor mohly, jen pokud se jednalo o správný a přijatelný vlastní názor. Bylo to špatné a už je to pryč.
Ale jen zdánlivě. Až sem si dnešek sahá svými kořínky pro výživu. Protože krajní vychýlení pověstného kyvadla dodalo potřebnou energii pro opačný extrém.
Stanovili jsme si zásady…
Dítě nesmí být obtěžováno biflováním. Všechno si může totiž najít na internetu. Jak ho neexistující osnova povede k předivu, kterým by ji doplňovalo?
Dítě musí být vedeno k nezávislosti na učiteli. Věta tos mi, Péťo, udělal radost, žes to tak dobře zvládl musí být tvrdě postihnuta. Nemůže dojít k tomu, že je třeba dítěti, jemuž rodiče věnují malou pozornost, upřen zážitek, že i na něm někomu záleží, byť by to byl jen jeho učitel?
Dítě musí být vedeno ke kritickému myšlení. Má poznat falešný tón v řeči kupř. svého zastupitele. Myšlení probíhá v pojmech. Kritické myšlení může proběhnout pouze na základě znalosti potřebných skutečností. Jak odhalí manipulativní tendenci ve slovech a činech, když předtím takzvaně nenabifluje rozdíl mezi DPH a HDP? Nebude muset čekat, až někdo obratnější přenese tezi B, která vyvrátí nebo jakoby vyvrátí tezi A?
Učení musí dítě bavit. Když učivo dítě nebaví, je to jednoznačně vina učitele. Neumí totiž dítě zaujmout. Je možné, aby každé učivo vždy bavilo každé dítě? Jsme si jisti, že si schopnost sebekázně a vůli není třeba osvojit?
Dítě nesmí být zraňováno negativní zpětnou vazbou. Jistě, není to příjemná záležitost, ale lze se bez ní obejít? Když se v přírodě ztratí negativní zpětná vazba, vznikne rakovinná
buňka. Je možné se setkat s dětmi, které jsou natolik nezakotvené v realitě, že jsou upřímně šokované zjištěním, že lidé v jejich okolí nemusí vždy zcela s nadšením přijímat jejich činy. Například že spolužák může dokonce trpět v důsledku jejich chování. To ovšem není ten nejhorší postoj. Nejtvrdší výchovný oříšek se louská, když dítě vůbec nechápe, že (proč?!) by mělo na někoho nebo na něco brát sebemenší ohled.
…a vybudovali jsme si takový menší podstavec, dětskou velikost, a postavili na něj dítě. Kultek. Jako by to byl bůžek, zlaté telátko, jako by to ani nebyl malý člověk.
Často je vidět podobná situace.
My, rodiče, máme úžasné schopnosti. Vyrábíme věci, poskytujeme služby, vyděláváme peníze. Postavili jsme si krásný dům, koupili netuctové auto, vyšplhali jsme po společenském žebříčku. Nejsme žádné socky. Jakou sumu jsme museli investovat, abychom si opatřili dítě! Kroužky, dýchánky, sportovní kluby. A teď – ve škole je průměrné, podprůměrné.
Naše dítě! Jak je to možné, kdo za to může?
Já, ředitel školy. Tak dlouho jsem učil, snášel úsměšky těch malých princů, mluvil do ochraptění, po večerech opravoval. Příležitostí k postupu je ve školství tak zoufale málo. Mně se to povedlo. A teď? Když si rodiče stěžují na učitele, není to jen tak. Asi vědí, proč si stěžují. Nejsou žádné hej nebo počkej. Kromě toho jsou to voliči. Proč hledat pravdu? Učitelů je tolik a přijdou sami, zadarmo. To jen na plyn, na interaktivní tabule se musí vynaložit zdroje. Těch si musím vážit.
Podepírají tedy učitelé své pedagogické působení na děti autoritou? Jistě, vždyť to je nezbytná podmínka výchovy a vzdělávání. Je to však společnosti, rodičům a často i vedení školy spíš navzdory než díky nim. Jinak bychom se o odpadkovém koši nasazeném učiteli na hlavu nebo noži vraženém pod žebra dozvídali z televize nepoměrně častěji.
Jak si učitel získá respekt svých žáků? Je to věc porozumění jejich potřebám, snahy o spravedlnost, důsledností, dodržováním slibů, nadšením pro předmět, ale také uměřeností v přístupu ke svému předmětu, smyslem pro humor, nezaslepeností a tak dále a tak dále. To jsou ale jen podmínky, které je potřeba splnit, aby vůbec cíle mohlo být dosaženo. Žádná učitelova zásada přitom nesmí být zcela nepřekročitelná. V konkrétní situaci by měl být učitel schopen někdy slevit, pootočit hlavu a něco málo přehlédnout.
Respekt nebo alespoň toleranci musí získat bezvýhradně u všech svých svěřenců bez ohledu na jejich osobnostní vlastnosti a nejrůznější sociálně kulturní zázemí. Například žáci chlapci z arabských zemí, ale třeba také z Číny se s koexistencí s učitelkami ženami vyrovnávají dost těžko. Je třeba se hodně nechat vést svou intuicí a v rozličných situacích reagovat
obratně, s ohledem na konkrétní žáky v konkrétním čase, tak aby rozuměli. Když nepochopí, tak jako by nic nebylo učiněno.
Není snadné pokoušet se děti dovést k přijetí mravních zásad ve světě, kde ti nejvíce viditelní, nejvýše postavení je zhusta uznávají jen ústy, kde Mirek Dušín by působil bizarněji než druhohorní ještěr. Není to snadné a nesmíme uvěřit, že je to marné. Rozhodně je to ale povinné.
Bibliografie:
František Koukolík – Vzpoura deprivantů, Galén 2006, Praha
Naděžda Pelcová a kol. – Multikulturalismus a multikulturní výchova, Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta 2009, Praha